Každý chce být Superstar

V neděli jsem pomáhal s organizací pražského castingu na další sezónu Superstar. Boy, what a fun!

Od té poslední se toho hodně změnilo. Zúčastní se jí soutěžící z Česka i Slovenska, finalista bude odměněn finanční sumou a o produkci se stará televize Markíza, která na projektu s Novou spolupracuje (vlastně bych to měl formulovat obráceně, na to jsem ale moc velký vlastenec). Na brněnském i pražském castingu, tedy na prvním kole prosývání těch největších pěveckých jelit, proto dělal pouze slovenský štáb. Pomáhalo nás tam sice ještě dalších čtyřicet lidí (sehnat takovou kopu sebevrahů mi dalo celkem zabrat), byli jsme ale opravdu jen jako pomocná síla.

> Takhle bych vypadal, kdybych se v soutěži snažil o Káju Gotta. Tričko nám chudá slovenská produkce nenechala. Bídáci jedni!

Casting probíhal v Corynthia Towers. Soutěžící ráno přišel, s davem si ještě před hotelem zazpíval v moderovaném karaoke, prošel registrací, dostal na prsa číslo a pak byl přidělen spolu s dalšími devíti k jednomu z mých lidí (něbo dokonce ke mně), kteří stáli na číslech od šestky do dvacítky. Každé takové číslo reprezentovalo pokoj (ano, klasické apartmá), ve kterém už čekala komise. K té jsme samozřejmě budoucí hvězdy připouštěli po jedné. Po vstupu před komisi se člověk představil, do kamery odzpíval připravené písničky a buďto odešel s prázdnou (v průměru osm z deseti), nebo dostal velkou růžovou (super-gay) kartu, se kterou postupoval do dalšího kola. Přišlo asi čtrnáctset lidí, postoupilo něco pod dvě sta.

Když se na to soutěžící ptali, odpovídal jsem jim s ironickým úsměvem na rtech a dělal z nich blbce, pravda je ale taková, že mi to samotnému hned nedošlo. Ne, půl druhého tisíce lidí nehodnotila porota s Hejmou a spol., to by přece bylo bláznovství. Místo toho čekalo v pokojích asi patnáct komisí, složených z hudebníků, producentů a všelijakých dalších individuí, která jsou schopna zhodnotit, jestli člověk stojící před nimi skrývá nějaký talent. Měl jsem tedy dostatek času na to, abych nejen lidem sdělil, co všechno mají udělat a co se s nimi bude dít, ale také na drobný pokec. Jelikož mi pod rukou prošlo něco kolem sta lidí, dokázal jsem si udělat celkem solidní obrázek o tom, jací se do takové soutěže hlásí. Vrátím se k nim ještě později, ale ve zkratce by se dali označit třeba, ehm, jako banda dementů.

> Pracovní morálka mých týmů byla neoblomná!

Ale zpátky k produkci samotné. Každá komise měla vlastního kameramana, přičemž po chodbách a halách jich muselo pobíhat dalších několik. Tipuji tedy, že v hotelu bylo dobrých dvacet kamer, možná i víc. Každá přitom za celý den musela zaznamenat alespoň sedm hodin záznamu. Představte si, jaký (s prominutím) voser musí být všechen materiál střihat. A to je záznam jednoho jediného dne z jediného města. Možná i proto se dělaly části hrubého sestřihu rovnou na místě - mezi hlavní halou, kde se shromažďovali všichni soutěžící čekající na odvod ke komisím, a produkčním zázemím seděli dva lidé a zpracovávali záběry (nechápu, jak jsem si to mohl nepohlídat, ale ruku do ohně za to, že to bylo v Premiere, bych nedal).

Nad hotelem, jak je vidět na fotce, pokud na ní kliknete (foceno mobilem, tak nečekejte žádné zázraky) ještě poletoval malý vrtulník na vysílačku, který poskytoval letecké záběry. Všichni jsme se shodli na tom, že ho chceme domů.

Největší legraci jsem každopádně měl z lidí, kteří se soutěže zúčastnili. Neberte mě špatně, jsem sice dost škodolibý, nehodlám se však okamžitě pouštět do (s)prostého výsměchu. To, že mi prakticky každý přišel jako pošahaný blázen, retard, hloupý exhibicionista, nebo sjetý student, je totiž subjektivní záležitost (normální mi přišly jen tři slečny a to jen proto, že měly pěkně tvarovanou figuru, tvářily se inteligentně a byly zticha...všechny si odnesly gay-kartu).
Jenže když před vámi šaškuje opitý dědula z Moravy, má na sobě maskáče a doufá, že z něj bude Superstar, je něco špatně. Ještě bych pochopil slečnu, jejíž jméno je Smrt (!!!) a nosí čočky, díky kterým vypadá, jako by měla místo očí dva portály na cizí planetu (každý, kdo se na ní podíval, sebou bez legrace škubnul leknutím, osobně jsem se při pohledu do jejích očí málem pozvracel, vypadala jak ... smrt), ta má alespoň styl a její hlas málem sbořil levou věž hotelu.

Jenže místo podobně originálních interpretů (ať už je to zvrhlé jak chce, originalitu té dívčině neupřete, navíc se tvářila dost inteligentně - dokonce mluvila o High-End výstavě, která se v CT koná!) se na castingu objevovala individua, která zjevně netušila, co s životem, o zpěvu věděla naprosté hovno a přišla to zkusit, protože náhoda je blbec. Vyloženě hravých lidí s trochou myšlenek v hlavě tu bylo pramálo. Je mi jasné, že ke vstupu do showbyznysu dneska člověk nepotřebuje ani základní školu, stačí nějaké to mojo, jenže to skoro každému chybí. Tolik nevýrazných a nudných chlapů a ženských jsem pohromadě nikdy neviděl.
A těch puberťaček! Hloupá a naivní děvčata, která vůbec neměla tušení, do čeho jdou (pár takových se objevilo samozřejmě i v chlapeckém zastoupení), ale viděla v televizi Leoše, chtěla se na něj naživo podívat a dá-li pánbůh, možná se i objevit v nějakém pěkném sestřihu v pořadu samotném. Nestačil jsem se divit, jaké množství jim podobných se tu objevilo. Slečen se skutečnými ambicemi, holek, na kterých by bylo vidět, co chtějí a že se cítí pevně v kramflecích, tu bylo pramálo. Možná co by na prstech jedné ruky spočítal.

> Vyčerpaný slovenský štáb (tedy jeho část a v něm přimíchaní lidé od nás) v hlavní "odběrové" hale po vyklizení

Osobně je mi Superstar a všechen ten humbuk kolem ní celkem ukradený. Tahle soutěž dávno ztratila jakýkoliv smysl a našemu hudebnímu průmyslu těžko přinese něco nového. Na výsledek soutěže se rychle zapomene, na jejího vítěze také. Vždyť má vyhrát sto tisíc éček, dost možná už ve smlouvě ani nemá ony kouzelné formulky, které předchozím výhercům slibovaly, že je Nova bude propagovat ve svých pořadech - žádné, ve kterých by to šlo, už totiž naše nejúspěšnější komerční televize nevyrábí.

Přišel mi ale zajímavý ten mlýnek na maso, jak jsme pražskému castingu říkali. Rychlost, jakým bylo maso zpracováváno, přehodnocováno a posíláno do pryč. Bylo to až brutální. Před hotelem děti dvě hodiny tvrdly, pak čekaly třeba další tři hodiny v hale s tisícovkou dalších, pak byly nahnány do uzoučkých chodbiček bez jakéhokoli kyslíku (a ten smrad!), kde čekaly další půl hodiny na čtyřminutovou popravu. A šmitec! Tohle musím podstoupit, abych se stal pravou Superstar? V davu se vždycky nějaký talent najde, superstar ale ne. Ta si musí kariéru vybojovat. Ne v soutěži. V životě. Zbytečnost SS hvězd potvrzuje prchlavá "popularita" bývalých finalistů. Nikdo si na ně nevzpomene.