Foursquare: Facebook of places

Sociální sítě jsou zábavné. Jednou se na nějakou z nich přihlásíte a je dost pravděpodobné, že na ní alespoň příštích pár týdnů zůstanete. Je to mor. A hlavně ztráta času.

Ale také je to zábava. Nedávno jsem při hledání aplikací do Androidu narazil na Foursquare, pro ajťáky a early-adopters pravděpodobně nic nového, pro člověka jako já docela zajímavá aplikace. Je to vlastně to samé jako Facebook, jen své statusy nevytváříte na základě událostí, ale na základě míst. A kupodivu při jejím užívání nemusíte ani mít zapnuté GPS, aplikaci většinou stačí informace získané pomocí nejbližšího vysílače. To ale předbíhám. O co že se jedná a proč se teď pokaždé, když někam přijdu, snažím stát starostou?

Foursquare je location-based aplikace. To znamená, že k tomu, aby správně fungovala, potřebuje znát alespoň vaší přibližnou polohu. Ukažme si to na konkrétním příkladu:

Právě jsem přišel do restaurace. Odemykám telefon, pouštím Foursquare a chvíli čekám, než se mi načtou nejbližší místa (Venues). Mou polohu telefon určí buďto přibližně pomocí vysílače, nebo přesně pomocí GPS. Jakmile jí zjistí, najde v okruhu cca dvou kilometrů nejbližší místa. Místo (Venue) může být prakticky cokoliv - restaurace, škola, hotel, bazén, supermarket, trafika, něčí pracoviště, pokud si ho založí, tak i něčí domov, opravdu cokoliv, co byste místem nazvali (když na to přijde, tak klidně i vaše oblíbená lavička - i na takové už jsem narazil). Jakmile místo najdete ve výpisu, otevřete si jeho profil a "checknete" se do něj, tedy označíte, že jste do něj právě přišli. Krom toho můžete k místu přihodit tip (třeba že tu mají hnusné těstoviny, nepříjemnou obsluhu, že tu jednou za rok mají skvělé zelené pivo apod.).

Tím, že se na místě checknete, získáte body, které odemykají různé odznaky (berte to třeba jako bobříky odvahy - jsou vám k ničemu, ale udělají radost a ostatní vidí, jak pokročilý uživatel jste...má to i jiné výhody, o těch ale později). V tom osobně nevidím takovou zábavu, jako ve "starostování". Pokud totiž na to místo chodíte nejčastěji z uživatelů Foursquare, stanete se na něm starostou (Major). K čemu to je? K ničemu, ale ten pocit! Z vypisování statusů na Facebooku přece také nic nemáme, ne?

Samozřejmě si do profilu můžete přidávat různé přátele (narozdíl od Facebooku ale množství přátel na FS neudává ani tak váš sociální rozmach, spíš prozrazuje, jak moc geekoidních přátel máte, nebo jak moc vašich přátel má iPhone/Android/Blackberry/podobný komunikátor), přátele pak sledujete. Je to opravdu stejné voyeurství, jako Fcbk, jen tu bude časem o něco těžší lhát - zatím se můžete z pohodlí domova checkovat třeba ve skandinávské restauraci na druhém konci světa (výhoda early adopters a jim podobných geeků je v tom, že většinou netouží po zbytečném podvádění), v nejbližším FW updatu ale bude vše potřeba opřít o GPS a to neoklamete.

Při pohledu na stránku o FS se tvůrci chlubí tím, že starostové některých kaváren ve Státech třeba mívají slevy, ale že pravý účel FS se ještě hledá. Je to mladá sociální aplikace, každopádně ten potenciál je v ní ohromný - z komerčního hlediska dost možná větší, než ve Facebooku. Kdyby se na profily různých Venues daly navázat třeba různé akce, soutěže, slevy, nebo "podaplikace" ve formě her (opět použiju srovnání s ksichtoknihou - třeba jako Farmy), mohl by časem z Foursquare vzniknout zlatý důl. Jen si to představte - váš kamarád se právě checknul v nějaké zapadlé restauračce a jelikož se tam stal starostou, dostal zadarmo krvavý steak. A podle toho, co "zakřičel" na Facebooku (se kterým se FS při checkování propojuje a vypisuje -pokud tomu tak chcete- vaše check-iny do statusů s případným komentářem) mu zatraceně chutnal. Koho by taková událost nepřimněla zajít si tam taky? Podniku by se to přitom pořád vyplatilo.

Rozšíření FS je samozřejmě podmíněno výbavou uživatelů, což prudkost jeho rozmachu značně snižuje. Třeba na Nokii ještě FS aplikace neexistuje, a tak je omezená jen na majitele zařízení jako iPhone, telefony s Androidem, Blackberry a pár dalších. Tahle základna sice roste, ale nikdy nedovolí rychlou adopci uživatelů.

Aplikace jako taková - tedy minimálně na Androidu - je navíc uživatelsky dost neatraktivní, skoro se až chce říct nepřívětivá. Nefunguje úplně ideálně, pořád má mezery (třeba pohled na mapu s nejbližšími venues je nemožný, pokud aplikaci "neoklamete" přes search tlačítko a zpětné tlačítko - složitě se to vysvětluje, prostě nemůžete otevřit mapu s nejbližšími venues nějakým jednoduchým způsobem) a hlavně je ... nudná.

I přes to ale zvládá být FS ve své podstatě zábavné a atraktivní. Při checkování do různých míst můžete vidět, kdo se sem checknul v nejbližších hodinách a už jen soudě podle toho si troufám říct, že v Praze aplikaci používá relativně velké množství lidí (což nemění nic na tom, že se mi při synchronizaci s Facebookem a Twitterem podařilo sehnat jen ostudné dva aktivní přátele...). Nedivím se jim. Stejně jako další sociální sítě, i tahle je zatraceně zábavná. Většinou mívám na technologické novinky a různé fenomény čich a tak si z fleku troufnu říct, že o Foursquare ještě uslyšíte. Minimálně odemně;).




více na http://foursquare.com/

První návštěva Pacificu

I když se kalendář teprve přehupuje přes první čtvrtletí, dá se skoro bezpečně říct už teď, že je Pacific nejočekávanější televizní událostí roku. Aby ne. Tahle gigantická minisérie pochází z produkce Stevena Spielberga a Toma Hankse, kteří se podíleli na podobném válečném projektu Bratrstvo neohrožených, a podle ukázek se jedná o seriál, který bude svou výpravností ještě působivější. Jestli předčí Bratrstvo i kvalitativně, ukážou až další díly, po včerejší premiéře toho prvního ale ve srovnání se svým starším bratříčkem Pacific neobstojí. Proč?

Předem upozorňuji, že soudit minisérii po prvním dílu je jak soudit film podle jeho první poloviny. Jelikož nejsem Mirka Spáčilová, tak si to nemůžu dovolit. Navíc i přes docela negativní postoj k epizodě první věřím v díly další. Ani ne tak proto, že trailery straší velkolepými obrazy, za které by se svého času nemuselo stydět ani Zachraňte vojína Ryana, jako spíš kvůli důvěře ve Spielbergovu produkci.

Seriál uvádí historickou vsuvkou Tom Hanks, který po komentáři několika archivních záběrů dává prostor skutečným veteránům a jejich monologům, vstupům tak dobře známým z Bratrstva neohrožených.  Následuje klasická expozice a tady nastávají první problémy. Chápu obsazení zpravidla neznámých tváří, jejichž přítomnost má zaručit, že divák nebude ovlivněn nějakými staršími charaktery, které herci ztvárnili. Ale popravdě je o to těžší se s některými hrdiny seznámit, typově mi navíc někteří přijdou dost podobní. Přitom na samotné představení je překvapivě málo času (nebo spíš není dobře zúžitkován), vojáci jsou okamžitě posláni do džungle a člověk - troufnu si říct - je začne rozlišovat až na samotném konci epizody.

Všechno mezi tím je z vypravěčskéhoo hlediska absolutně nefungující bloudění džunglí. Ano, výprava je místy působivá a atmosféra se jiným způsobem nastoluje jen velmi těžko, přesto by pochod po ostrově, na který jsou hlavní hrdinové vysazeni, nemusel fungovat tak epizodně. Vojáci jdou. Pak jdou jinde. Pak chvíli nejdou. A zase jdou. A nejdou ...

Je to trochu unavující. Příběh se nikam neposouvá, což by tolik nevadilo, kdyby se objevila nějaká práce s charaktery. Možná je to namlsaností z Bratrstva, ale ono se stačí podívat na jiné ko-produkce HBO (famózní John Adams, Řím ...) a zjistíte, že práce s charaktery je v těchto seriálech tím nejdůležitějším. Pacificu krom působivé koncovky prakticky chybí. Jestli je poslední pětiminutovka předvojem nápravných opatření tohoto problému, můžeme jen doufat. Jak ale píšu na začátku - ve Spielberga není důvod nevěřit, tudíž se dají čekat lepší časy. Spielbergův podpis je mimochodem na Pacificu znatelný asi stejně jako na Bratrstvu neohrožených. Některé prvky z Ryana jsou prostě tak silně zakořeněné v žánru válečného filmu, že se z nich málokdo dokáže vymanit po svém.

Úvod Pacificu na televizní obrazovky zůstává každopádně nesmělý a z vypravěčského hlediska působí dost nejistě. Doufejme, že mají scenáristé problémy jen s prvními kroky. Pacific je přece jen běh na dlouhou trať a mapuje poměrně velkou válku. Minimálně v jednom je každopádně jasno už teď: seriál je to velkolepý a nesrovnatelný s jakoukoliv jinou televizní produkcí. A pevně věřím, že na něj jednou budeme vzpomínat úplně stejně, jako dnes na Bratrstvo neohrožených.

Knižní trailer: Strážci Varadínu

Před několika týdny mě oslovil Juraj Červenák, v literární komunitě známý jako autor fantasy, ve filmové jako občasný recenzent a mimo jiné jako novinkář na ČSFD. Trochu se známe osobně, protože s náma jednou točil MovieZone FM (čemuž samozřejmě vždycky následuje pivní seance;), to ale nehrálo roli. V prosinci mu vychází nová knížka a přišel s konceptem, který je na západě celkem známý, u nás je ale naprostou novinkou. Chtěl na ní nastřihat trailer.

Ačkoliv už jsem několik trailerů pro radost (nebo na vyzkoušenou) střihal, o knižních jsem tušil, ale nikdy se s něčím takovým nesetkal. Ďuro měl naštěstí jasnou představu o výsledné podobě. Dodal mi scénář a veškeré potřebné podklady (hudbu, obrázky, grafiku obalu), takže jsem myslel, že přicházím prakticky k hotové věci. Vložit na časovou osu hudbu, naházet k ní pár obrázků (a dodělat k nim motion) + pár textů, na tom opravdu není nic složitého. Chce se říct, že s přesnými instrukcemi by to dokázal každý, kdo má alespoň základní znalosti střihu ve Final Cutu, Premiere nebo Vegas. Tak jednoduché to ale samozřejmě nebylo.

Podklady jsem dostal někdy před týdnem, na ose poskládal materiály, jak kázal scénář a nechal vychladnout mozkové závity. Návrat k dílu byl ale bolestivý, uvědomil jsem si totiž, že chybí pořádná hudba a že přechody mezi textem a obrázkovou grafikou mají ke koukatelnosti hodně daleko. Ďuro původně chtěl na začátek traileru The Hunters Prelude (původ neznám), pak si to rozmyslel a poslal mi skladbu ze soundtracku Van Helsinga, která gradovala až podezřele souběžně s příběhem scénáře. Jenže skladba měla přes dvě minuty a bylo mi jasné, že s něčím tak nudným a nedynamickým jako pohyb obrázků a pár písmenek nemůžu jít přes minutu. Což se ukázalo jako mylná domněnka, protože výsledný produkt skončil někde na minutě a čtvrt, každá další vteřina by ale byla bolestivá.

Dokonce jsem tušil, že bude potřeba alespoň dvou hudebních motivů, jeden by gradoval moc pomalu a nemohl bych si určit, v jakých momentech se budou objevovat klíčové obrázky nebo grafika - vše by bylo předurčeno tempem jedné skladby. Výběr a střih hudby byl tedy nejdůležitější, to mi bylo jasné od začátku. Vyberou se špatné skladby a trailer půjde k čertu.

Jenže při proposlouchávání se hudbou na harddisku jsem nemohl přijít na tu správnou kombinaci. Zkusil jsem jich tolik, že už si nejsem ani schopný vzpomenout na jména jednotlivých skladeb. Několikrát jsem kvůli nim všechno měnil, trápil se s přechody mezi jednotlivými motivy ...  bylo to vážně utrpení. Nad výběrem hudby a jejím komponováním do změti obrázků jsem proseděl dobrých pětadvacet hodin. Takhle dlouho mi nikdy nic netrvalo.

Ale trpělivost se vyplatila. Když se podíváte na výsledný klip:

...zjistíte, že obsahuje tři hudební motivy. Použité skladby jsou dokonce čtyři (jedna ale není slyšet, buďto z ní jsou použité jenom bubny, nebo "dojezd" - toho si lze všimnout na úplném konci při zjevení obalu): Prophecies z Two Steps from Hell, From the Abyss ze stejného alba a Infernalis, jehož původem si teď nejsem stoprocentně jistý - buďto opět to samé album, nebo Abbey Road od Immediate Music. Poslední zmíněná je použitá dvakrát za sebou - pokus, který funguje překvapivě dobře.

(Jeden z okamžiků, kdy jsem se s hudebním střihem vyloženě pral - tady jedna z jeho prvních podob)

Výběr Prophecies bylo to nejjednodušší. Skladbu jsem nedávno použil při legrační "reklamě" na tenisovou školu a věděl jsem, že je to jeden z nejlepších songů pro úvod do dramatického děje. Ďurův scénář přitom diváka uvádí do roku 1660, kdy je Evropa tak trochu v prdeli a za rohem čeká další hrozba. Ideální kombinace. Horší to bylo s druhým hudebním motivem, právě s tím jsem se pral nejdéle. Všelijaké hudební kombinace nefungovaly, přechod z ženského zpěvu v Prophecies do jakékoliv instrumentálky nepasoval, ani když jsem do něj nasamploval všelijaké bubny nebo podobné pazvuky, které vadné přechody většinou zachraňují.

Volba očividně padla na From the Abyss, která byla na prostřední motiv skvělá - rozjíždí děj a přitom už sama o sobě naprosto famózně graduje. Navázat jí na Prophecies nebylo lehké a stejně jako u druhého hudebního přechodu, i tady mám stále pocit, že tu něco vázne. Nakonec jsem si pomohl ještě jedním nastřižením bubnů z Prophecies a "slide"  efektem z naprosto jiné skladby.

Z obou hudebních přechodů - ten druhý se objevuje při nápisu "Proslulý válečník" - jsem měl hrůzu, jak se teď ukazuje, trochu zbytečně. Když se na klip dívám zpětně, obzvlášť ten druhý, kde se střihá z From the Abyss na Infernalis, zní výborně a je skoro nezpozorovatelný. V době střihu, kdy jsem ho slyšel tisíckrát za sebou, mi ale zněl hrozně a nutno podotknout, že jsem se musel poprat s dobrými dvaceti verzemi toho samého střihu, než jsem se dostal k té finální - buďto jsem prodlužoval první a zkracoval druhou skladbu, nebo naopak, nebo jsem všelijak protahoval jejich prolnutí...hotové peklo. Opakování Infernalis dvakrát za sebou pak bylo naprosto jednoduché, návaznost totožných motivů je vždycky hladká.

Jak a kde se hudba střihá, nebo jak jsou za sebou poskládané jednotlivé texty nebo obrázky s motionem, je krásně viidět na tomto obrázku, který reprezentuje časovou osu těsně před exportem:

Je na něm vidět, že drobné prostřihy vznikly i v rámci samostatných skladeb - obzvlášť Prophecies je prostřiháno na několika místech a jsou do něj vloženy ještě ustřižené bubny (z té samé skladby, jen z její jiné části). Dvakrát za sebou použité Infernalis nebyl původní záměr, k tomu jsem došel až poté, co mi Ďuro oprávněně vynadal za příliš rychlý závěr - tehdá ukázka končila někde na minutě-nula-pět. Dokončoval jsem jí po čtvrté hodině ranní a už jsem jednoduše neřešil, jak konec zní. K prodloužené podobě jsem se každopádně dohrabal.

Výsledná koláž názvu knihy je z přebalu, který mi v PSDčku Ďuro poslal. Design nápisu "Kniha první", který se do klipu vůbec nehodí, tedy není z mojí ruky, stejně tak ani "Strážci Varadínu" nebo "Dobrodružství kapitána Báthoryho". Jsou mým vlastním photoshop skillem (který je dost mizerný;) vyphotoshopované z coveru. Všechny ostatní použíté obrázky jsou rozpohybované, většina i stejnou rychlostí. Moc jsem neřešil pravidla střihu, každopádně jsou pohyby snad vždycky proti sobě, takže tu vzniká potřebná dynamika. Třeba jízda po Báthorym funguje skvěle hlavně díky parádnímu grafickému zpracování hrdiny, za to autorovi posílám vztyčené palce.

Abych všechno sjednotil, použil jsem na celý klip dost přehnanou vinětaci. Ta mi mimochodem také trvala zatraceně dlouho, protože jsem se díky dlouhému spánkovému deficitu nebyl schopný rozpomenout, jak se vinětace v After Effectech dělá (přitom je to naprosto jednoduché) a jak se jí říká anglicky, takže jsem nemohl najít ani návod. Nakonec jsem si musel dvě hodinky zdřímnout, abych si na takovou pitomost vzpomněl....

Zpětně jsem s ukázkou spokojený, ačkoliv je mi jasné, že nestojí na ničem jiném, než na skvělé hudbě a Ďurově  scénáři, kterého jsem se držel zuby-nehty. O něco podobného prý hned začali mít zájem i další autoři, tak vlastně i trochu doufám, že si střih traileru na knížku někdy zopakuju. On je to strašný voser, ale nakonec jsem si to svým způsobem užil.